Nechci se o ni starat!                  Chci vrátit čas...          příběh Adély

Už nemůžu. Nesnáším ji. Nechci se o ní starat. Chci vrátit čas.

Tak tyhle věty jsem si od porodu zopakovala nesčetněkrát. Na miminko jsem se přitom tak moc těšila. Představovala jsem si, jak to bude prima, až se malá narodí. Tak kde se stala chyba?

Věděla jsem, že miminka pláčou a že ne každý den bude zalitý sluncem, ale realita mne úplně odzbrojila. Šestinedělí jsem celé probrečela. Všichni mi říkali, že to je normální, že se to zlepší, až si na sebe zvykneme, až se mi uklidní hormony, až se malá na světě rozkouká. Tolik jsem si přála, ať už se to zlomí a moc jsem se těšila, až si mateřství konečně začnu užívat. Přitom jsem byla pořád napjatá. Stresovala jsem se, jak dlouho malá bude spát přes den, jestli se v noci zase vzbudí a bude dvě tři hodiny vzhůru, jestli brečí, protože ji bolí bříško nebo protože má hlad. V hlavě mi pořád zněla otázka, co jsem zase udělala špatně, co jsem mohla udělat jinak, aby byla spokojenější, neplakala, spala, jedla.

Asi po půl roce se to opravdu zlepšilo, malá vyrostla z bolestí bříška, začala se zajímat o okolní svět, zvykly jsme si na sebe. Moje pocity však nezmizely a vždycky, když rostou zoubky, v noci malá nespí nebo zase nechce jíst, všechno se mi vrátí, a já jsem vzteklá a podrážděná. Pak začnu brečet a za svůj přístup a všechny ty pocity se nesnáším. Místo toho, abych byla klidná a naslouchala jí, abych jí šla příkladem, dělám přesný opak.

Už vím, že se žádná konkrétní chyba nestala. Nesu si sebou šrámy z dětství, z dospívání. To jak jednám a co cítím, s mojí dcerou nemá nic společného. Jsou to prostě jen moje obranné reakce. Snažím se hodně vzdělávat, číst knížky zaměřené na zvládání mateřství, vyhledávám různé zdroje, které se problematice traumat a výchově dětí věnují. Snažím se nespěchat na sebe ani na svou dceru. Snažím se pochopit své jednání, vyvarovat se mu a každý den přijmout takový, jaký je. Snažím se na sobě pracovat, abych mohla být pro svoji dceru ta nejlepší máma. Nebojím se jí omluvit, když mi zase rupnou nervy, a přestože ne každý den vše zvládám tak, jak bych si přála, malými krůčky se posouvám dopředu. Na jednu stranu je mi moc líto, že tohle všechno se naplno spustilo až po jejím narození. Říkám si, jak to pro ni musí být těžké, když je ve světě ztracená a já nejsem ten stabilní bod, o který se může opřít. Na druhou stranu je má dcera tou největší motivací, proč na sobě pracovat a postavit se tomu všemu, co se mi děje, čelem. A tak se každý den snažím.

                                                                                                                                                                    Adéla